Jak jsem se dostal k medovině

aneb proč jsem začal včelařit

Stalo se, že jsem se narodil do včelařské rodiny - moji dědové z obou stran byli včelaři. Mezi včelami jsem se pohyboval odmala. Samotné včely mě až tak moc nepřitahovaly. Bodejť by taky jo - když jsem dostal žihadlo a s brekem si postěžoval dědovi, tak místo chlácholení se mě zeptal: „A poděkovals? To musíš,vždyť pro tvé zdraví položila život...“ Tehdy jsem to nějak nechápal, proč bych měl děkovat, když to tak bolí. Dnes už to chápu a netrpělivě čekám na první jarní žihadla.

Více než včely mě zajímaly věci kolem nich. Dědův voňavý včelím, a těch zajímavých věcí v něm! Obsluha kuřáku, točení klikou u medometu. A ty lahodné žvýkačky z odvíčkovaných rámků. Co mě však fascinovalo ze všeho nejvíc, byl dědův demižon, který z zimě stával v kuchyni u topení. Ležet na břiše na gauči, nahřívat se u topení a sledovat nekonečné množství bublinek, které odkudsi z nitra kapaliny obsažené v demižonu draly a šplhaly po jeho stěnách až k hladině, kde vytvářely jemnou pěnu a přes kvasnou zátku vybíhaly ven. Blllllžbluňk. A ta vůně. To bylo něco!

Roky ubíhaly. Dědové umřeli. Dospěl jsem. Spoustu zájmů, kolem včel jsem jen procházel. Když se na počátku druhého milénia začaly pořádat na svatém Hostýně včelařské poutě, otec vždy jako pozdrav z poutě dovezl lahev medoviny. Byla to ta od jednoho přívozu, co je na Vltavě, kdesi kousek nad Prahou. Udělali jsme si pěkný večer, polizujíc sladký obsah lahve a v duchu jsem si vzpoměl na dědu. A na jeho demižony. Roky a pozdravy z Hostýna šly dál, až tak jednou, při vzpomínce na dědu a jeho demižony říkám: „Tatíku, dej mi prosím dvacet kilo medu, uděláme si vlastní.“ Otec na to: „Loňského už mám málo, uvidíme, jaká letos bude snůška, až co zbude...“ A protože jsem otci dělal dobrý marketing (sám proti sobě), tak samozřejmě nic nebylo. Další rok zase nezbylo. A prý je toho medu škoda. A pak zase ne. Pak jsem jednoho dne, při posezení u pozdravu z Hostýna - jak jinak, prohlásil: „Já se na ten tvůj med tato možu vykašlat, toho se nikdy nedočkám. Pořídím si vlastní včely a všechno půjde do medoviny, když zbyde, prodám!“ Otec zazářil. V trnkovémsadě přistály dva úly a jednou večer říká: „Jedeme pro oddělky“.

Následující rok bylo moje první vlastní medobraní; byl med a byla i medovina. Kvasila. Potom i chvíli ležela a zrála. Ale dlouho to nevydržela. Nebyla dokonalá. Měla minimálně jedenu zásadní vadu. Bylo ji málo. Další pozdrav z Hostýna. Dlouho trčel kdesi dole pod regálem. Nikdo už o něho nestál. Další roku už otec přijel z Hostýna bez pozdravu...

To byl konec pozdravů z Hostýna a začátek mého včelaření. A vlastní medoviny. Tata se kdysi doznal, že ho mrzí, že ten med tolik škudlil pro zákazníky. Mě zase mrzí, že jsem nikdy neochutnal dědovu medovinu a děda zase tu moju. Mohlo to začít dřív. No ale co už...

 
COLOSS - monitoring úspešnosti zimování vcelstev
 
VČELAŘI SOBĚ - nezávislý portál pro vcelare